Abstrakt
Bolest je fenomén, v jehož poznávání se historicky odrážely různé pohledy na člověka. Různé medicínské praktiky starověku a středověku v léčbě bolesti jsou až do dob pozdního osvícenství působivým svědectvím doby svého vzniku.
Jsou svědectvím, které je vyjádřené prosycením zmíněné praxe symboly, rituály, případně rozsáhlými obřady, které odkazovaly k ústředním tématům (antropologickým, náboženským, sociálním), konfliktům a výkladovým rámcům příslušného historického společenství. I přes náznaky racionality předmoderní lékařské praxe zůstávala vždy důležitá její forma, která byla pokaždé svébytným odkazem k něčemu, co přesahovalo samotné objektivní znaky bolesti.
Modernita přinesla logický náhled, kter ý se neobešel bez nutné fragmentarizace poznatků přírodních věd, jež vedla k obrovskému úspěchu medicíny jako praktikující vědy. Cenou, kterou medicína zaplatila, bylo však odcizení, které léčbě bolesti neprospělo, protože byla ponížena ona část praxe, jež je spojena s intuitivním náhledem, empatií a respektováním celistvosti, tedy s tím, čemu se říká lékařské umění (ars medica).
Medicínské přístupy pozdně moderní a postmoderní éry, jež respektují osobní příběh člověka odehrávající se v jeho mikrosociálním kontextu, svým důrazem na připomenutí a respektování mnohdy hůře popsatelných, podvědomých, niterných aspektů a významů prožívání bolesti výrazně posílily compliance a účinnost standardních analgetických procedur. Placebo se stává něčím, co není na překážku, naopak, zkušený lékař s ním umí pracovat, aby zesílil účinnost své léčby, která se dnes řídí podle přísných protokolů, rozhodovacích uzlů a expertních znalostí.
V článku čtenářům předkládáme stručný souhrn historických pohledů na léčbu bolesti, přičemž ve druhé části předkládáme text o velmi zajímavém vývoji algeziologie v českých zemích spolu s připomenutím našich významných osobností tohoto oboru, bez nichž bychom nikdy na naší půdě nedosáhli takového množství vynikajících klinických i teoretických úspěchů.