Studie se zabývá otázkou zacházení s těly sebevrahů po dekriminalizaci sebevraždy v habsburské monarchii v roce 1850. Protože navzdory dekriminalizaci zůstávaly v platnosti předpisy kanonického práva zakazující sebevrahům spočinout v posvěcené půdě, docházelo k častým kolizím mezi církevní a světskou mocí, do nichž pak nezřídka aktivně vstupovala i lokální komunita.
Cílem studie je především přiblížit tyto konflikty, a to na příkladu Moravy, konkrétně na materiálovém základě bohatých dokumentů uchovaných ve fondech Biskupské konzistoře v Brně uložených v Rajhradě u Brna. "Post-dekriminalizační" období zahrnuje vlastně tři základní fáze, které člení studii na tři základní oddíly: období bezprostředně po dekriminalizaci (1850-1855), kdy se pravidla teprve vyjasňovala; období po konkordátu s katolickou církví, kdy církev přešla do ofenzívy a přistoupila k cílenějšímu odmítání jak církevních pohřbů, tak ukládání do posvěcené půdy hřbitova (1855-1873); konečně pak po roce 1873, kdy teprve bylo formálně nařízeno obligátní přijetí všech sebezabitých na hřbitov, což si vynutilo nové formy vymezování hřbitovního prostoru, aby nedocházelo ke kolizím s kanonickým právem. Studie ukazuje na základní argumentační a organizační strategie, které volili pozůstalí, světská obec a konečně i církevní instance v "boji o posvěcenou půdu", který lze možná chápat i jako jeden z projevů postupné sekularizace veřejného prostoru i života prostých občanů.