Věznice bývaly místem, kde trestanci přicházeli nejen o část svých občanských práv, ale často i o zdraví nebo o život. Pokud se vrátili na svobodu, nebyla resocializace nejpalčivějším problémem: pro mnohé z nich bylo obtížné najít způsob, jak žít dál navzdory trvalému poškození zdraví, které mohlo snižovat jejich pracovní schopnost, nebo je dokonce invalidizovat.
V případě infekčních onemocnění, jako byla tuberkulóza nebo břišní tyfus, představoval propuštěný vězeň nebezpečí pro svoje blízké a mohl jim způsobit ještě větší újmu na zdraví, než jaká potkala jeho. Krutou realitu historické penologie v Praze můžeme demonstrovat za pomoci úmrtních matrik dvou pražských věznic - Svatováclavské trestnice na Zderaze a C. k. mužské zemské trestnice na Pankráci.