Abstrakt
Navzdory ideologii "historického optimismu" jako světonázoru a ideálu socialistické společnosti bylo "budování socialismu" v Československu doprovázeno vysokou mírou sebevražd. Již v roce 1956 uvedl psychiatr Svetozar Nevole v případové studii o problému sebevražednosti a její prevence, že sebevražednost je v českých zemích jednou z nejvyšších na světě.
Okupace Československa sovětskými vojsky (spojenými armádami zemí Varšavské smlouvy) v srpnu 1968 prohloubila spolu s následující érou tzv. "normalizace" nejen pocity beznaděje a zoufalství, ale také fenomén známý jako "sociální schizofrenie" ( Tzvetan Todorov). V tomto pojednání jde o "schizofrenní symptom" jako součást politizace života v Československu 1948-1989, a to jak ve vztahu ke konceptu "normality", tak v díle básníka a klinického psychologa Zbyňka Havlíčka (1922-1989).
Okupace v srpnu 1968 a období normalizace, které následovalo, zasáhlo přesně v okamžiku nových nadějí a sílícího pocitu důvěry ve svět "našeho života" a jeho možnosti. V této atmosféře a s vědomím, že srpnová okupace bude trvat "na věčné časy", považovalo mnoho osob sebevraždu za poslední tragický čin svobody v situaci, kdy se "zdi přibližují", jak napsal Jean Améry v knize Hand an sich legen (Vztáhnout na sebe ruku) a jak napsal básník Jiří Pištora (1932-1970) ve svém dopise na rozloučenou: "Stojím u zdi, a dál už ani krok".
Jiří Pištora byl za svoji protiokupační říkanku v časopise pro předškolní děti Mateřídouška dohnán v září 1970 k sebevraždě. Psychiatr Svetozar Nevole (1910-1965), jedna z nejoriginálnějších osobností české psychiatrie, spáchal sebevraždu v září 1965.