Článek se zabývá opozicí tradičnosti a modernosti ve slovesnosti tzv. "slovenských Romů". Autor sleduje texty odkazující k dávné minulosti Romů (legendy Margity Reiznerové, mnohé pohádky Eleny Lackové) jako modernistická autorsky individuální díla konstruující kolektivní romskou identitu netradičně.
Podobně interpretuje i vybraná díla s tématem relativně nedávného života Romů na osadách (poezii Vláda Oláha, prózy Eriky Olahové) jako literaturu moderní. Naopak upozorňuje na plně folklorní romské slovesné útvary používající čistě moderní motiviku.
Na základě uvedeného kontrastu jednak varuje před dominancí motivické analýzy při klasifikaci děl, a jednak pojmenovává jednu významnou komplementární linii rodící se romské autorské literatury.