Abstract
Daleká cesta Alfréda Radoka zůstává fascinujícím výzkumným materiálem pro filmové kritiky, teoretiky i cinefily. Co kdybychom ji ale zkusili analyzovat přímo skrze obrazy samotné? Trikové montáže, které kladou dějové momenty do souvislostí s dobovými dokumenty a týdeníky, se stávají principem, na základě nějž může být film převeden do rozhraní počítačové plochy a stříhacího softwaru, a tím promyšlen nanovo.
Vzniká tak formát na pomezí filmové kritiky, teorie a tvorby, který reflexivitu původního filmu prodlužuje dál.