Abstract
Dějiny umění znají osobnost Pabla Picassa především v kontextu raných avantgard, akceleroval totiž nový zájem o pojetí obrazu a společně s kubismem prohloubil a zproblematizoval zájem o prostor a jeho relativizaci v ploše. Modernita, jejíž kořeny bychom mohli hledat v dílech Eduarda Maneta a dalších, tak dále hledala nové přístupy k měnícímu se světu na počátku 20. století skrze prostor obrazu jeho převod do plochy.
Mnoha-pohledovost kubismu je jedním ze škály uměleckých projevů před první světovou válkou, jehož zájem se soustředil na akumulaci prostoru v prvním plánu obrazové kompozice. Roztříštěnost, která je však sloučením mnoha úhlů pohledu je ale také vlastní povaze jejích tvůrců.
Právě Pablo Picasso je tím, koho nelze zjednodušit a napasovat do škatulky jednoho -ismu, ale naopak se z každého úhlu pohledu jeví jako někdo jiný: nejprve se hledal ve studených tónech modrého období, na něž odpověděl anti-tezí období růžového, pak v kubismu, který se postupně začal prolínat se surrealismem. Z jeho mnoha tváří se pařížské Musée Pablo Picasso právě zaměřilo na tu, která je snad vidět nejméně - Picassa básníka, která svůj název odvozuje ze stejnojmenného textu André Bretona, Picasso poète (1936).