Tato interpretační studie se zabývá kanonickými texty M. V.
Lomonosova (1711-1765), A. S.
Puškina (1799-1837) a V. Nabokova (1899-1977) věnovanými umění literárního překladu.
Hloubková analýza vybraných textů, pokrývajících období od poloviny 18. století do poloviny 20. století, vyjevuje mimo řádně výraznou myšlenkovou kontinuitu - zejména v souvislosti s tím, jak ruští literární klasikové vnímali svoji mateřštinu a rovněž poezii jakožto nejcitlivější projev a nejjemnější odraz národního jazyka. Všechny analyzované texty nesou stopy básnickosti a básnického způsobu myšlení, jež představují jeden z klíčových rozměrů ruské národní identity.