Kapitola se zabývá vztahy mezi Ústavním soudem a ostatními složkami státní moci. Ukazuje, že Ústavní soud není v současnosti na místě považovat za negativního zákonodárce.
Především jeho vztah k legislativě se posunul do té míry, že Ústavní soud se stal do jisté míry spolutvůrcem právního řádu. Kapitola ovšem argumentuje tak, že Ústavní soud pro zbývající složky státní moci nepředstavuje ohrožení, ale je spíše autoritou, která v činnosti státu posiluje důraz na dlouhodobá ústavněprávní a lidskoprávní hlediska, pohybuje se však přitom zpravidla v prostoru, který mu k tomu ostatní političtí aktéři ponechávají.