Básnické dílo Georga Trakla (1887-1914) je charakteristické snad až excesivním využíváním barev a světelných efektů, takže lze o něm hovořit jako o barevném básníkovi. Toto četné a fascinující užívání barev a světelných kontrastů by pravděpodobně mohlo souviset s Traklovou závislostí na užívání drog, zejména morfia a kokainu.
Skoro by se až mohlo zdát, že by barvy pravděpodobně nepředstavovaly ani tak kvalitu či stav samotných věcí, nýbr ž spíše kvalitu či stav básníkovy mysli. Barvy tedy jako kdyby představovaly spíše naladěnost a rozpoložení básníkovy mysli, či dokonce - kantovsky řečeno - "formu názoru" básníkovy mysli, se kterou přistupuje ke světu a do které ze světa simultánně vstupují předměty, bytosti, události a věci, aby od této formy názoru "teprve" získávaly svůj vždy jen situační a singulární význam.
Snad proto je též Traklovo užití barev polyvalentní, ba protikladné: jedna a táž barva - často v téže básni - může nabývat protikladných významů. Ovšem to potom prakticky znemožňuje jakoukoli snahu o stabilní klasifikaci barev, kterou totiž každý konkrétní výskyt obratem falsifikuje.
Proto spíše než předkládat obecný výklad týkající se jednotlivých barev, bude lepší zaměřit se na situační užití barev v případu jedné konkrétní reprezentativní skladby, kterou je jedna z nejslavnějších Traklových básní Žalm z roku 1912.