Básnické dílo Georga Trakla (1887-1914) je charakteristické snad až excesivním využíváním barev a světelných efektů, takže lze o něm hovořit jako o barevném básníkovi. Toto četné a fascinující užívání barev a světelných kontrastů by pravděpodobně mohlo souviset s Traklovou závislostí na užívání drog, zejména morfia a kokainu.
Skoro by se až mohlo zdát, že by barvy pravděpodobně nepředstavovaly ani tak kvalitu či stav samotných věcí, nýbrž spíše kvalitu či stav básníkovy mysli. Barvy tedy jako kdyby představovaly spíše naladěnost a rozpoložení básníkovy mysli, či dokonce - kantovsky řečeno - "formu názoru" básn íkovy mysli, se kterou přistupuje ke světu a do které ze světa simultánně vstupují předměty, bytosti, události a věci, aby od této formy názoru "teprve" získávaly svůj vždy jen situační a singulární význam.
Snad proto je též Traklovo užití barev polyvalentní, ba protikladné: jedna a táž barva - často v téže básni - může nabývat protikladných významů. Ovšem to potom prakticky znemožňuje jakoukoli snahu o stabilní klasifikaci barev, kterou totiž každý konkrétní výskyt obratem falsifikuje.
Proto spíše než předkládat obecný výklad týkající se jednotlivých barev, bude lepší zaměřit se na situační užití barev v případu jedné konkrétní reprezentativní skladby, kterou je jedna z nejslavnějších Traklových básní Žalm z roku 1912.