Jen málokterý myslitel vyvolává tak radikálně protichůdné reakce jako Martin Heidegger. Buď je zatracován a nenáviděn, nebo devótně uctíván.
Nepopiratelné však je, že náleží mezi nejvlivnější myslitele 20. století. Protože není možné v jedné přednášce postihnout komplexitu jeho stále se vyvíjejícího myšlení, je třeba omezit se na jeden ze směrodatných momentů jeho myslitelské cesty, kterým bezesporu je jeho posthumně vydaný rukopis nesoucí název Příspěvky k filosofii s podtitulem Ze spatření (Vom Ereignis), který vznikal mezi léty 1936-38.
Tento rukopis byl publikován v roce 1989 u příležitosti 100. výročí Heideggerova narození a zásadním způsobem proměnilo recepci a interpretaci jeho myšlení. Přesto (nebo snad právě proto?) není tomuto klíčovému spisu věnována dostatečná pozornost, a proto bude záměrem naší přednášky jednak seznámit se základní strukturou či "skladbou" (něm.
Gefüge) zmíněného rukopisu a jednak speciálně vyzdvihnout podobu, v jaké v něm Heidegger přemýšlí o člověku jakožto "tom nadcházejícím posledního Boha" (něm. der Zukünftige des letzten Gottes).