Abstract
Vznik umělé písně jako nového žánru čínské hudby je v odborné literatuře téměř výlučně spojován s příklonem k západní klasické hudbě. Formální i obsahové charakteristiky prvních čínských umělých písní však ukazují, že čerpají inspiraci i z domácí hudební tradice.
V rámci příspěvku budou vybrané prvky umělých písní z období Májového hnutí představeny v kontextu dlouhodobého vývoje čínské hudby. Též bude identifikována role umělé písně v příklonu k "čistému" umění.
Až do dvacátých let dvacátého století neměla Nová hudba (hudba kombinující západní kompoziční postupy s čínským tónovým materiálem) v Číně primárně estetickou funkci, ale byla chápána především jako nástroj posilující národní uvědomění a prostředek ideové indoktrinace obyvatelstva. Dominujícím hudební žánr představovaly školské písně, přičemž hlavní důraz byl kladen na kvality jejich textové stránky.
Teprve s nástupem poučené generace skladatelů, která absolvovala zahraniční pobyty na hudebních konzervatořích, vznikly první skladby žánru umělých písní. Nový požadavek týkající se estetických kvalit těchto skladeb související s vyššími nároky na jejich technické provedení vyústil v založení první čínské konzervatoře v Šanghaji v roce 1927.
Příspěvek představí tvorbu tří nejvýznamnějších autorů umělých písní, kterými byli Xiao Youmei 萧友梅 (1884-1940), Huang Zi 黃自 (1904-1938) a Zhao Yuanren 趙元任 (1892-1982). Příspěvek je též zaměřen na srovnání kompozičních přístupů těchto skladatelů v souvislosti s rozdílným průběhem a motivací jejich studia hudby, přičemž odlišnosti jsou ilustrovány i prostřednictvím hudebních ukázek ve formě několika umělých písní.