Abstrakt
Článek se zaměřuje na koncept prostoru-těla soudobého portugalského filosofa a estetika Josého Gila. Prostor-těla představuje rozšíření těla do objektivního prostoru, či lépe řečeno prostoupení subjektivního a objektivního v "protetickém" prodloužení těla do prostoru.
Prostor-těla je u Gila představen jako univerzální koncept, rozebírán je však zejména v souvislosti s tancem. Tanečníkovo tělo se spolčuje s prostorem, ve kterém se tančené pohyby rozvíjejí.
Toto spojení těla a okolního prostoru je afektivní, představuje plynulé šíření energie "kůží" těla do prostředí. Gil zdůrazňuje, že tan čící tělo je bytostně "narcistní", přitahuje pohledy, přičemž hlediska vidícího a viděného jsou navzájem zaměnitelná.
Narcisismus se však netýká výhradně pohledu, protože tančící tělo je také slyšeno a pociťováno, dotýkáno, zakoušeno. Tančící tělo se však také zmnožuje, aktuální polohy jsou svázány s polohami virtuálními.
Tato virtualita těla zmnožuje "obrazy" těla, k aktuálnímu obrazu se připojují virtuální obrazy odpovídající virtuálním polohám těla. Výsledkem je synestetický narcisismus těla, ve kterém je zároveň přítomna intenzita pohybu energie i odstup umožňující kontemplaci.
Gil poukazuje i na to, že taneční choreografie umožňuje vyvstání vždy zvláštní "textury" prostoru. V této souvislosti využívá Gil koncept "stávání se" Gillese Deleuze a Félixe Guattariho.
Konstatuje, že prostor-těla jako vnitřně-vnější prostor se může stát například "porézním, houbovitým, hladkým, nebo rýhovaným". Prostor-těla jakožto vždy specifické stávání se synesteticky vnímanou texturou však umožňuje uvažovat o jeho působnosti také v dalších uměních, zejména výtvarných.