Abstrakt
Tato kapitola vychází ze základních výpovědí Písma v křesťanské interpretaci, jež odrážejí vznešenost a tragiku lidské identity v průběhu dějin spásy. Bůh stvořil člověka jako svůj obraz a na svou podobu (imago Dei) jako mu že a ženu a svěřil mu správu celého stvoření, takže člověk měl ve stvoření vykonávat kněžskou funkci. Člověk však toto své určení ve své nezřízené touze po sebedeifikaci, zbožštění vlastní silou, odmítl naplnit a obraz Boží v sobě i ve stvoření poškodil.
Aby mohl být tento obraz znovu naplno obnoven a dokonale naplněn, vstoupil Bůh do lidských dějin v osobě člověka Ježíše Krista, nového Adama, rovného lidem v lidství a přesahujícího je božstvím. Ježíš Kristus svou kenozí původní určení být obrazem Božím naplnil a světu dokonalým způsobem zjevil pravou Boží tvář.
Skrze svou smrt a zmrtvýchvstání lidskou touhu po pravém zbožštění naplnil, takže každý, kdo v něj uvěří a svůj život spojí s ním, může naplnit ono původní určení a zjevovat svou osobou a životem Boží tvář, tedy i své Boží synovství.