Abstrakt
Příspěvek zprvu pojednává o analogii zákona jako o metodě, která by měla být aplikována tehdy, nereflektuje-li zákon výslovně určitou otázku a pokud zároveň takové nereflektování není zákonodárcovým záměrem. Jejímu použití by tak měla předcházet důkladná metodologická analýza.
Taková analýza nicméně není vždy dostatečně patrná z rozhodnutí soudů, která užití analogii zvažují. Jedno z takových rozhodnutí je předmětem zvláštní části tohoto příspěvku.
Analyzované rozhodnutí se týká výkladu § 1664 občanského zákoníku, který upravuje započtení na dědický podíl soudem. Nejvyšší soud v něm uzavřel, že zmíněné ustanovení neobsahuje komplexní a samostatně aplikovatelné pravidlo, a proto se musel uchýlit k analogii.
Předkládaná stať podrobuje zmíněné rozhodnutí kritické reflexi. Hlavní cíl zvláštní části tohoto článku tkví v hledání argumentů pro závěr, že § 1664 samostatně aplikovatelné pravidlo obsahuje.
Cesta k tomuto cíli se opírá především o teleologické úvahy, které byly dle mínění autorů tohoto příspěvku v dané věci ze strany Nejvyššího soudu podceněny.