Křesťané byli v Číně často postihováni zákazem evangelizace. Největší tolerancí vůči nim se vyznačovala mongolská dynastie Jüan, což umožnilo františkánům ve 14. století obrátit na víru mnoho Číňanů.
Stejně úspěšní začali být o dvě stě let později jezuité. V roce 1724 vydal čínský císař zákaz šířit křesťanství, ale jeho vymáhání nebylo důsledné.
Někteří jezuité mohli v Číně zůstat, dokonce na císařském dvoře, mohli přijíždět i další, ale nesměli evange- lizovat. Zákaz šířit křesťanství se vztahoval i na další církve, pravoslavnou a protestantskou.
Vše se změnilo po porážce Číny v první opiové válce, kdy po roce 1842 musela přijmout podmínky nerovnoprávných smluv s cizími mocnostmi. Zákaz šířit křesťanství byl odvolán a misionáři mohli v Číně volně působit.
Angličtí a američtí protestanté seznamovali čínské vzdělance se západními právními a politickými systémy. Také díky nim započaly v Číně reformy, které se na konci císařství už neuskutečnily.