Abstrakt
Kurikulum přírodopisu a biologie současného základního a středního vzdělávání (ISCED 2 a 3) se skládá z témat jako genetika, evoluční biologie nebo ekologie, která jsou sice zásadní pro porozumění komplexních přírodních procesů, ale pro studenty jsou také složitá na hlubší pochopení. Jednou z příčin je, že děje popisované v rámci těchto témat (jako vývoj organismů, populační dynamika nebo proteosyntéza) pokrývají více úrovní biologické organizace.
V učebnicích přírodopisu a biologie jsou stupně biologické organizace (molekuly, buňky, tkáně, organismy, populace atd.) charakterizovány a jejich znalost zakotvena i v RVP. V ČR se ale stejně jako v jiných evropských zemích setkáváme s tím, že učebnice ani kurikulum důrazně a jasně nevytvářejí vztahy mezi těmito stupni organizace a přírodními procesy v jejich rámci.
Přírodní procesy typicky navíc nepokrývají jen jednu, ale více vzájemně interagujících úrovní biologické organizace. Důsledkem nejasnosti těchto vztahů je pak nízká koherence (propojenost) předkládaného učiva, která vyúsťuje v neschopnost studentů pochopit podstatu základních přírodních procesů jako je princip vzniku dědičných znaků nebo dýchání.
Během posledních dekád bylo vyvinuto mnoho strategií, jejichž cílem je napomoct právě k rozvoji koherentního chápání složitých víceúrovňových přírodních procesů. Jednou z nich je Jo-jo strategie, která studentům umožňuje explicitně definovat, propojit a orientovat se mezi stupni biologické organizace.
Příspěvek diskutuje jak teoretickou rovinu problematiky koherence v přírodovědném vzdělávání, tak především možnosti efektivního využití uvedené strategie ve výuce tak, aby si studenti díky ní zvládli lépe osvojit pochopení i velmi abstraktních a složitých témat v rámci biologie a přírodopisu.