Studie se zabývá pojetím vkusu u pokantovského filosofa Salomona Maimona. V jeho pojednání lze rozlišit dvě roviny: v první vystupuje jako zastánce Kanta a transcendentální filosofii představuje jako ten diskurs, ve kterém jedině může být vkus adekvátně uchopen.
Na druhé rovině se v pojednání projevuje Maimonova kritika Kanta a jeho pojetí zkušenosti jakožto aplikace kategorií na názory. Cílem studie je postihnout důsledky tohoto skepticismu pro pojetí vkusu: úkolem vkusu není subsumpce předmětu zalíbení pod pojem, tj. definice krásy, nýbrž analýza faktických soudů jakožto fikcí obrazotvornosti, které konceptualizuje a tím přibližuje vyšším poznávacím mohutnostem.
Vkus tak prostředkuje mezi rozvažováním a obrazotvorností, avšak nikoliv, aby je uvedl do harmonické hry, jak je tomu u Kanta, nýbrž aby je k sobě co nejvíce přiblížil.