Abstract
Cílem příspěvku je představit základní kontury uvažování o vkusu jednoho z nejoriginálnějších kritiků Kanta, židovského filosofa Salomona Maimona. V Maimonově myšlení o vkusu rozlišuji dvě roviny: první, na které vystupuje jako zastánce Kantovy transcendentální filosofie, kdy ji chápe jako diskurs, v němž téma vkusu a otázky s ním tradičně spjaté, jako např. otázka sporů ve vkusu, může být adekvátně uchopena.
Z této perspektivy vede polemiku s představitelem tehdejší populární filosofie, Markusem Herzem a jeho koncepcí Haltungsgefühl, která vkus spojovala s jedinečnou personální dynamikou. Na druhé rovině se pak v Maimonových úvahách projevuje kritika Kanta a jeho pojetí zkušenosti jakožto aplikace kategorií na názor.
Oproti kantovskému dualismu, který pro něj zůstává nesmiřitelný, staví koncepci nekonečného intelektu, ke kterému se můžeme pouze přibližovat. Následkem toho soudy vkusu nevypovídají apodikticky o tom, co je krása: místo esenciálního náhledu postupují induktivně, tj. analýzou již zaujatých faktických soudů.
Místo Kantovy harmonické hry poznávacích sil, obrazotvornosti a rozvažování, je úkolem vkusu rozpoznávat subjektivní, fiktivní činnosti obrazotvornosti. Maimonovy málo známé úvahy chci představit jako plně hodnotné vůči úvahám Kritiky soudnosti, která stále budí neutuchající zájem badatelů, a podnítit tak rozšíření tohoto zájmu o dobové kritiky Kanta i v otázkách estetiky, nabízející alternativní řešení problémů, jimž Kant v KS čelil.