Abstract
Zajímají se mladí o politiku? Jak politice rozumí a jaké to má důsledky pro jejich politické chování? V kvalitativním výzkumu politických postojů českých a německých středoškoláků nás překvapilo, jak často čeští adolescentisami sebe označují jako politicky nekompetentní či jak často se od politiky distancují. Tato skutečnost vynikla ještě více při srovnání českých rozhovorů s jejich německými protějšky.
V příspěvku představujeme hlavní argumenty dvou článků vycházející primárně z interpretace totožných dat, porovnáváme rozdílné analytické postupy a diskutujeme především metodologická dilemata z nich vyplývající. Teoreticky v příspěvku kombinujeme perspektivu kulturní sociologie symbolických hranic (Lamont a Molnar, 2002) s kulturními modely (Holland a Quinn, 1987)), dyadickou morálkou (Schein a Gray, 2018) a typologií expertíz Collinse a Evanse (2002).
Rekonstruujeme symbolické hranice kompetencí vyjadřovat se k politice, kulturní modely politiky a tím i způsoby, jak mladí lidé rozumí politickému jednání a aktivismu. Občanství vnímáme, podobně jako kategorii dospělosti, jako identitu, která je určována kulturními normami (MacMillan, 2006).
V této souvislosti hovoříme o (1) psychobiologickém občanství, které se spojuje s tělesným vývojem, (2) občanství jako povinnosti, která se spojuje s legálními oprávněními vázanými na věk, (3) občanství jako zájmu, které občanství vykazuje do pole volnočasových aktivit, a (4) občanství jako akci, která se spojuje s aktivitami vedoucími ke změně veřejných problémů. Typy občanství jsou odvislé od různých moralit a z nich vyplývající politické angažovanosti.
Domníváme se, že základem politického jednání je vnímaná sociální újma. Přestože čeští a němečtí adolescenti rozeznávají stejnou varietu problémů, liší se v identifikaci intenzity způsobené újmy, viníka a tím, kdo by měl daný problém řešit.
Tam, kde němečtí respondenti detekují újmu, identifikují současně i jejího původce. Na druhé straně čeští adolescenti si nespojují újmu s konkrétními viníky.
Ve vztahu k tomu, že rozumí politice jako způsobu vlády státních institucí, pak logicky ani od těchto újem neodvozují požadavky na politiku a politickou akci. Na základě německých rozhovorů jsme rekonstruovali kulturní model politiky, která je nástrojem, sloužícím společenským, lokálním a globálním cílům, jehož fungování je podmíněno aktivní občanskou participací. České narativy zakládají model politiky jako expertní sféry řízení státu a politické angažmá je vnímáno jako věc zájmu či sociální povinnosti.
Tyto modely vycházejí z dominantních veřejných diskurzů a jsou podporovány formou a obsahem školního vzdělávání, které v českém prostředí zdůrazňuje expertní kompetence na úkor posilování politického zmocnění. V diskusi našeho příspěvku bychom se rádi zaměřili na tři ošidnosti, které vnímáme jako klíčové pro naši interpretaci: (1) překlady veřejného diskurzu a jejich artikulace v individuálních rozhovorech, (2) srovnávací výzkumný design v kvalitativním výzkumu a (3) propojování kvalitativních a kvantitativních metod výzkumu.