Abstrakt
Cílem příspěvku bude interpretace Schelerovy kritické analýzy koncepce odporu Wilhelma Diltheye, kterou se zabýval zejména ve statích Erkenntniss und Arbeit (1926), Idealismus und Realismus (1927) a která se stala také jedním z důležitých bodů autorovy polemiky s Martinem Heideggerem, prezentované v obsáhlých rukopisných poznámkách k Sein und Zeit. Diltheyova propozice odporu jako předreflexivní zkušenosti oddělení já od vnějšího světa je zajímavá také tím, že se týká již velmi raných fází ontogeneze (prenatální stadia vývoje člověka i zvířat).
Schelerovu vlastní, poměrně radikální revizi původního konceptu, v jejímž rámci včleňuje problematiku odporu organicky do svého pojetí stupňovité výstavby psychofyzického světa, reflexe, a pudově-volní teorie reality, pak chceme chápat i jako možné otevření případné ontologizace pojmu odporu - zamyslíme se nad tím, nakolik se Schelerovi problematizací některých Diltheyových vymezení (odpor jako obsah vědomí, odpor jako zkušenost zprostředkovaná počitky, odpor jako moment inhibice pudového či volního impulsu směřujícího k nějakému cíli) podařilo koncept očistit od ontických prvků. Tento revidující posun komplikuje sice původní jasnou a přehlednou strukturu resistence (vektor pudu/vůle - vs. jeho inhibice nějakou singulární, ontickou entitou), otevírá ale pole pro další analýzu s potenciálem ozřejmit některé, podrobněji nevyargumentované teze Schelerovy personální filosofie, jejímž ohniskem je pojetí osoby jako nesubstanciálního, dynamicky se proměňujícího, monarchicky organizovaného centra aktů.
Z hlediska interpretace je zajímavý i širší kontext autorovy diskuse s Heideggerem, obohacující Schelerovo pozdní dílo o výraznější ontologickou fundaci.