Abstract
Význam cestovního ruchu se kontinuálně navyšuje, což přispívá ke stále většímu propojení politiky a cestovního ruchu. Cestovní ruch jako významné ekonomické odvětví a potenciální technologie měkké moci totiž slouží jako politický instrument, který využívá celá řada aktérů v mezinárodních vztazích.
Přes neutuchající diskuze o možném oslabování států, i vlivem mezinárodní prostorové mobility jakožto integrální součásti globalizačních procesů, tyto subjekty pracují s mezinárodní prostorovou mobilitou navzdory neoliberálním pravidlům mezinárodního společenství. Dilema, zda umožňovat přeshraniční pohyby osob díky ekonomickým a politickým zájmům, či provádět jejich částečnou regulaci z imigračních a bezpečnostních důvodů, obrací ve svůj prospěch.
Tento článek předkládá vhled do problematiky, jak cestovní ruch může být využíván jako politický nástroj, a to zejména jeho mezinárodní podoba. Konkrétně tak činí z perspektivy států.
Jednak na úrovni příjezdového cestovního ruchu, kde je analyzována problematika vízových restrikcí, ale též na úrovni výjezdového cestovního ruchu, kde je analyzována problematika státních doporučení a varování k cestám do zahraničí. Oba příklady odkrývají politickou moc, jež mezinárodní cestovní ruch skrývá.
Ta je na jednu stranu stále značně limitovaná, ovšem vlivem nárůstu významu měkké moci a "nízké" politiky v mezinárodních vztazích po několik dekád nelze politickou hodnotu cestovního ruchu přehlížet a lze předpokládat její posilování. Zde se otevírá příležitost pro geografy.
Ti mohou ke zkoumání politických aspektů (mezinárodního) cestovního ruchu využít komplexnosti své vědy, včetně poznatků z velkého množství svých dílčích disciplín, které jsou potřeba z důvodu interdisciplinárního rozmachu celého tématu, jemuž ani politologové či odborníci z cestovního ruchu dosud nevěnovali pozornost, jakou si zaslouží.