Studie se zabývá pohledem významných představitelů albánského národního hnutí na původ vlastního národa a roli pelasgického tématu v rozmezí druhé poloviny 19. století do roku 1912. Pro studium této problematiky bylo vybráno pět osobností albánského národního hnutí, které sepsaly stěžejní texty s historickou tématikou a další díla, ve kterých se dotkly etnogeneze Albánců.
Mezi vybrané autory se řadí Jeronim de Rada, Pashko Vasa, Naim Frashëri, Sami Frashëri a Thimi Mitko. Na základě obsahové analýzy jejich děl, kam se řadí básnické i prozaické útvary, je detailně popsaná konstrukce a struktura počáteční fáze národních dějin s poukázáním na práci autorů s tezí pelasgického původu Albánců od Konráda Malte-Bruna a Johanna Georga von Hahna.
Díla těchto průkopníků na poli albanistiky lze označit za hlavní zdroj inspirace a informací analyzovaných textů. Během procesu utváření narativu o národním původu tak díla Malte-Bruna a Hahna suplovala roli chybějící středověké a ranně novověké albánské historiografie.
Studie dále popisuje využití albánštiny jako důležité součásti argumentace o pelasgickém původu Albánců a problematiku pohledu zmíněných osobností na původ vlastního pojmenování "shqiptar".