Abstract
České děti jsou doma nejdéle z celé Evropy. Školy jsou pro některé z nich uzavřené již téměř rok a tisíce z nich jsou jen v omezeném kontaktu se školu nebo ze vzdělávání vypadly zcela. České řízení pandemie dopadá nejpřísněji právě na ně. Děti se tak dlouhodobě nacházejí v situaci, kterou nemohou nijak ovlivnit a jež je svými častými změnami a proměnlivými omezeními pro ně velmi nepřehledná.
Přičemž, podobně jako vnímání možnosti situaci ovlivnit, hraje (ne)předvídatelnost prostředí a událostí velkou roli v subjektivním pocitu (ne)bezpečí.