Abstrakt
Na teoretickém základě a s oporou v praktických příkladech příspěvek demonstruje, jak komunikačně pojatá výuka češtiny umožňuje respektovat potřeby a cíle jazykové výuky jak pro žáky intaktní, tak i pro žáky s SVP, přestože se tyto potřeby a cíle mohou lišit. Argumentace vychází z faktu, že tradiční gramaticko-normativní pojetí výuky českého jazyka dobré výsledky nepřináší, jelikož se jen omezeně soustředí na rozvoj jazykové kompetence žáků a vede především k formálnímu přístupu k jazyku.
Nejenom žáci s SVP jsou mnohdy v takovém učebním prostředí neúspěšní a demotivovaní. V kontrastu s touto tzv. tradiční výukou českého jazyka příspěvek ilustruje jiné didaktické uvažování, tj. komunikační uvažování o výuce češtiny, které naopak rozvoj komunika čních dovedností umožňuje a otevírá tak prostor pro úspěšné zapojení všech žáků.
Konkrétně ukazuje, jak může učitel komunikační pojetí ve vyučovací praxi realizovat.