Abstrakt
Medievisté běžně zkoumají cestopisné a historiografické roviny České kroniky Johanna Marignoly odděleně. Skutečnost, že cestopisné pasáže se jev í být nedílnou součástí dějepisného vyprávění, zejména biblických dějin, zůstává stranou.
Cestopisné pasáže jsou obecně posuzovány jako projev autorského ega a potřeby pochlubit se. Tato studie je zaměřena na analýzu funkcí cestopisných prvků v celku kroniky.
Marignola propojuje historické vyprávění o prvním a druhém věku světa s reflexemi vlastní cesty na východ, kam v souladu s tradicí biblické exegeze umisťuje pozemský ráj a počátky světových dějin. Stylizovaný vypravěč ale vystupuje napříč kronikou; jako historik odhalující koncepční kroky psaní kroniky nebo jako svědek reálií a událostí.
Marignola na vybraných místech promlouvá s pomocí starozákonních a evangelijních citátů. Činí tak i v případě vlastního očitého svědectví o realitě pozemského ráje na východě světa i o zázraku na dvoře Karla IV., což je mu nástrojem propojení českých a světových dějin.