Abstrakt
Práce se zabývá problémy britské a hannoverské politiky od roku 1837, po skončení personální unie mezi Velkou Británií a Hannoverským královstvím. Hlavní pozornost je věnována obdob í od roku 1837 do roku 1848, které by se dalo označit za období redefinice britsko-hannoverských vztahů.
Navzdory konci personální unie byly udržovány úzké vztahy s využitím pozice Hannoveru jako možného představitele britských ekonomických a politických zájmů v Německém spolku. Existovalo také těsné dynastické spojení, kdy byl hannoverský král a současně vévoda z Cumberlandu po dlouhou dobu nejbližším uchazečem o britský trůn.
Přesto se vyskytlo několik problémů. Od počátku 40. let 19. století byl zřejmý neúspěch alternativního britského ekonomického projektu v Německu k Zollvereinu (Německé celní unii) vedeného Prusy, ale také postupné ochlazování vztahů na ose Londýn-Hannover v důsledku sílícího německého nacionalismu. v Hannoveru a britské kritiky konzervativní politiky krále, který v roce 1837 zrušil ústavu a později se pokusil rozpustit liberální vládní kabinet ustanovený v roce 1848.
Kvůli tomu se Hannoverské království nemohlo spoléhat na "britskou karta" jako hlavní zdroj své síly a prestiže v Německém spolku v míře, kterou očekávalo, a postupem času se začalo přibližovat Rakousku. Tento trend pak měl pokračovat až do osudného roku 1866 a pruské anexe Hannoverska po bitvě u Langensalzy.