Abstrakt
Kvalita péče v závěru života hospitalizovaných je v českém prostředí zatím málo prozkoumané téma. Cílem studie bylo zmapovat proces rozhodování o péči v závěru života pacientů ve vybraných českých zdravotnických zařízeních.
Byly zahrnuty údaje získané ze zdravotnické dokumentace 240 zemřelých (průměrný věk 76,9 let, 41,6 % žen). Výzkumný soubor lékařů, kteří se vyjadřovali k rozhodování o péči v závěru života u těchto pacientů, tvořilo 369 lékařů (průměrný věk 35,9 let, 61 % žen).
V ýsledky poukázaly na přetrvávající rezervy v písemném zaznamenávání rozvahy o cílech péče, prognózy a případném rozhodnutí o limitaci péče. Lékaři limitují zdravotní péči primárně na základě konsensu mezi lékaři, pacient většinou není do procesu rozhodování přizván.
Preference pacientů pro období závěru života nejsou ve většině případů zjišťovány, případně je tato otázka odkládána. Institut dříve vysloveného přání se ve zkoumaném souboru neobjevil.
Rozhodování o péči v závěru života se většinou odehrává bez znalosti hodnot a preferencí pacientů. Výstupy svědčí o potřebě zkvalitnění profesní přípravy lékařů a mediků, jež by měla kromě budování odborných kompetencí zahrnovat nácvik efektivní komunikace s pacienty v závěru života.