Abstract
Kořeny českého vlastenectví a národního uvědomění v prostředí pražského živnostnictva můžeme ve větším měřítku zaznamenat již v šedesátých letech 19. století, a to zejména prostřednictvím působení jednotlivých živnostenských společenstev a grémií, která nezřídka tento proces zastřešovala. Logickým vyústěním této tradice pak byla snaha pražských živnostníků a jejich společenstev zapojit se do budování nově vzniklého československého státu a jeho metropole po skončení první světové války.
Hnacím motorem těchto tendencí byla rovněž touha po vzrůstu prosperity a vymanění se ze stagnace válečných let. Ideálním příkladem těchto jevů je činnost Společenstva stavitelů v Praze, kterou lze postřehnout ve dvou souběžných rovinách.
Zatímco jednotliví členové společenstva se především aktivně podíleli na fyzické výstavbě a stavebním rozvoji Prahy, společenstvo jako celek pak vyvíjelo různými formami (vydávání periodik, zakládání komisí, jednáním s představiteli státní správy i samosprávy) snahu ovlivňovat trendy a směřování stavebních odvětví, a to na úrovni lokální i celonárodní.