Abstrakt
Mluvit o antropologických aspektech reálného socialismu znamená, v první řadě, zamyslet se nad tím, co to je "marxistická kultura" první poloviny 80. let. To nás na jednu stranu vybízí dát historická fakta do souvislosti s myšlenkami, které tento režim zformovaly a na stranu druhou nás nutí zvážit, jak se tato dominantní kultura stavěla ke kulturní rozmanitosti.
Teoretický marxismu ovlivnil myšlení mnoha lidí. Je zodpovědný zejména za odloučení Marxových myšlenek od filosofie a tím i Marxe od Hegela.
A i když je marxistická filosofie považována za tak zvanou "silnou filosofii", protože v sobě nese nárok na objektivní pravdu, je třeba jí chápat jako zjednodušení forem. Marxova kritika Hegelova systému není jen filosofickou otázkou, ale stala se formující pro myšlení mnoha generací, třeba právě tím, že upřednostňuje materialistické pojetí světa před světem abstraktního myšlení.
V praxi to pak znamená, že vše to, co nespadá do marxistického paradigmatu se stává "ideologickou diverzí" a tudíž vadné. Praxe ukázala, že následné odstranění všech těch lidských dimenzí, které vedou k přemýšlení mimo marxistické paradigma, vymýtilo přirozenou lidskou rozmanitost.
Televizní seriály fungují jako metoda přenosu ideologie. Rituály těla, spartakiáda a sport obecně poukazují na to, jak "moc" proniká do těla a je v něm vystavena (Foucault).
Ideologie se stává společenskou konvencí, režimem shody. Četné aktivity undergroundu té doby vedou k vyplnění prázdnoty: Typické pro toto období je bolestné hledání "ztraceného rozměru bytí", dále pak boj o veřejný prostor a rekonstrukce identity. Nejde už o "liminální extrémní underground", ale charakteristická je ambivalence: Zatímco v demokratické společnosti dynamiky odporu apelují na objektivitu státu a domáhají se odpovědi, zde bylo už předem jasné, že žádný dialog není možný.
Vztah ke státu je naprosto rozhodující, protože vytváří na jednu stranu bezpodmínečnou závislost a na druhou, beznaděj a zoufalství.