Vězněn pro Krista: analýza vzpomínek letničního duchovního na pobyt ve vězení v normalizačním Československu
Abstrakt
Počátky letničního hnutí na Těšínsku sahají do začátku 20. století, kdy se z Evangelické církve augsburského vyznání oddělil pentekostálně orientovaný Svaz rozhodných křesťanů letničních. Svaz, zaregistrovaný 1910 jako náboženský spolek, byl v roce 1951 komunistickým režimem zlikvidován a příslušní věřící se nadále mohli scházet pouze v rámci povolených církví.
Od roku 1963 až do registrace církve v lednu 1989 usilovali letniční o státní souhlas k organizované činnosti a pohybovali se tak v šedé zóně, kdy působili jako církev polooficiální. Na počátku 80. let bylo několik čelních představitelů této komunity obviněno z maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi, mezi nimi i mluvčí církve, Rudolf Bubik (1941-2016).
Bubik si během dvouměsíčního pobytu ve vazbě zapisoval poznámky, které se následně staly podkladem pro knihu Deník z vězení aneb Šedesát dnů pro Krista. Předmětem předkládané studie je diskurzivní analýza vzpomínek vězněného, přičemž se autorka, ve vztahu k transcendentnu, metodologicky opírá o Latourův symetrický přístup a Bialeckého kritiku metodologického ateismu.
Analýza narativu užitého ve vzpomínkách na střety duchovního se státními úředníky poskytuje cenné informace o fenoménu letničního křesťanství v normalizačním Československu.