Abstrakt
Lidská schopnost vyprávět příběhy je důležitým meta-textovým prvkem několika McEwanových románů, ovšem Pokání (2001) lze považovat za jeho hlavní příběh pojednávajíc í o vyprávění a jeho morální hodnotě. McEwan občas tvrdil, že narativní představivost nám umožňuje vstoupit do životů druhých lidí a je předpokladem pro jakoukoli současnou etiku.
Tato studie vykládá román Pokání jako pokus podrobit důvěru v narativitu zátěžovému testu. Nadto se zaměřuje i na úlohu, již hraje ne-literární vyprávění při sebechápání iedinců a skupin.
Hlavní otázka není, jak hluboce nás dle McEwana formuje vyprávění. Klíčový rozlišením, které nám Pokání umožňuje sledovat, není rozdíl mezi "narativistickým" a "anti-narativistickým" přístupem, nýbrž mezi dvěma komplementárním zkušenostmi času, které náš život činí nestabilním a náchylným k selhání.