Abstrakt
Článek přibližuje dvě výrazné filosofické koncepce subjektivity devatenáctého století. Sám Rousseau sice publikoval v druhé polovině osmnáctého stolet í, jeho pojem já jako autentické niternosti, která se nesnadno snáší se společností, však našla mnoho následovatelů především ve století devatenáctém.
Podobně vlivná byla i Nietzschova koncepce, která pracuje s obrazem svlékání kůže a já coby pevnost či stálost v nitru nás samých odmítá. Obě koncepce jsou představeny na pozadí autobiografií, v nichž je patrný důraz na reflexivitu či sebezpyt.
Zatímco na Rousseauových Vyznáních vidíme, kterak se zde já konstituuje, v Nietzschově Ecce homo je patrný rozklad jednoho já. Tento rozklad přitom není v rozporu s já, ale je jeho esencí samou - já je autentické tehdy, když se ocitá na samé hranici své existence.