Střet tradice a modernity: vznik a zánik místa paměti na příkladu jeskyně a kostela sv. Prokopa v Prokopském údolí v Praze
Abstrakt
Článek si klade za cíl přispět v současných humanitních vědách hojně rozvinuté diskuzi o využití pojmů kolektivní paměť a místa paměti v (post)moderní historiografii vědy za účelem podpory rozvoje historického vědomí ve společnosti. Autor se snaží nastínit význam míst paměti v topografickém (tedy vlastním) smyslu slova pro utváření identity společenství s využitím pramenů historické geografie a zachytit jeho symbolickou proměnu v delším časovém období od středověku až do současnosti.
Zaměřuje se především na vytváření obrazu místa paměti v pramenech umělecké povahy - v malířství a literatuře. Vzhledem ke své metodologické povaze tak příspěvek náleží interdisciplinárnímu výzkumu propojujícímu geografii s kulturní antropologií, obecnými a literárními dějinami nebo dějinami mentalit a okrajově se také dotýká imagologických studií.
Po teoretickém úvodu, kde se vysvětlují základní pojmy jako je vizualizace místa, kulturní paměť krajiny, sakralizace a desakralizace krajiny, česká krajina, je tato problematika ilustrována na příkladu jeskyně a kostela sv. Prokopa v Prokopském údolí.
Nejprve je sledován vývoj kultu sv. Prokopa v kontextu vzrůstajícího zájmu o tohoto světce v českém prostředí a úspěšném pokusu přenést legendu o svatém Prokopovi ze Sázavského kláštera do zemského centra Prahy.
Tento narativ byl spjat s Prokopským údolím ještě před výstavbou kostela svatého Prokopa právě v souvislosti s údajnou Prokopskou jeskyní, která je zmiňována už v díle B. Balbína a další barokní (jezuitských) autorů.
Po výstavbě kostela sv. Prokopa v letech 1711-1712 (jakožto křesťanské formě vizualizace poutního místa), obnově poustevnického života a pořádání pravidelných poutí v 18. století byla tato oblast již běžně spojována s prokopskou legendou.
Takto bylo toto místo paměti reflektováno např. v topografických dílech M. Vogta (1729), K.
V. Zapa (1835, 1848), F.
Krásla (1895) a v grafikách a vedutách F. B.
Wernera (kolem 1740), A. K.
Balzera (1790), A. J.
Gareise (1826) atd. S rozvojem národního hnutí byl v symbolické rovině více akcentován vlastenecký aspekt místa, což můžeme pozorovat např. při posunu k národnímu chápání dobového náboženského svátku a ve světském vnímání Svatoprokopské pouti.
Tento jev lze analyzovat i v uměleckých dílech, kde se duchovní rozměr Prokopského údolí více posouvá do roviny hledání dědictví ideálního obrazu české krajiny. Téma jeskyně, kostela a pouzi se stává typickou scenérií a kulisou "národních" příběhů v uměleckých dílech J.
Berglera (1805), J. Mánesa (1841), J.
Richtera (1850), A. Kosárka (1857), K.
Světlé (1873), J. Arbese (1890) atd.
Třetí transformací bylo sledované místo paměti podrobeno z důvodu rozmachu průmyslové revoluce a rozvoj těžby vápence v Prokopském lomu, kdy se agrární pražská příměstská (venkovská) krajina proměnila v průmyslovou a městskou krajinu. Tento aspekt se opět projevil v umění, například v národopisném článku o Prokopském údolí v Ottových Čechách (1900), románech G.
Meyrinka (1930), nebo v námětech obrazů V. Špály (1913), J. Konůpka a dalších.
Demolice zpřístupněné části jeskyně, špatný statický stav kostela, využití okolí poutního místa pro potřeby čs. armády a nepřízeň vládnoucího režimu nakonec vyústil v definitivní zánik svatoprokopské tradice a duchovního charakteru místa paměti.