Hlavním záměrem této knihy, která v českém prostředí představuje vůbec první monografické a komplexní zpracování této tematiky v historické perspektivě, je ukázat proměnu pojetí sebevraždy od konce 17. do druhé poloviny 19. století. Stěžejní téma bude představovat dekriminalizace sebevraždy, a to jak s ohledem na vývoj trestního postihu samotného, tak vzhledem k nazírání na trestní postižitelnost sebevraha, na jeho duševní stav.
V českorakouských zemích habsburské monarchie bylo sebezabití zcela depenalizováno, tzn. zbaveno trestního postihu, teprve v roce 1850. Kniha se však snaží poukázat na diskrepanci mezi soudní praxí a zákonnými normami i na proměny, modifikace, ale také obcházení těchto zákonných norem v průběhu dvou předcházejících století.
Současně se snaží studovat proměny kompetencí moci světské i církevní, stejně jako rostoucí roli lékařské autority při vyšetřování sebevraždy i při stanovení formy postihu. V období, kdy ani ve světě učenců doposud neexistovalo jasné pojetí "duševní nemoci" a jejích klasifikací, kdy se budoucí "psychiatrie" teprve utvářela (a to zatím výhradně jako akademická, tedy v praxi jen okrajově uplatňovaná disciplína) představovala sebevražda jeden z klíčových fenoménů, kde byla otázka duševní nemoci vůbec tematizována.
V první části knihy jsou přiblíženy modality kriminalizace a různé formy zacházení se sebevrahovým tělem v předosvícenské Evropě. Poté byla pozornost věnována soudní praxi v českých zemích pozdního 17. a 18. století.
Období mezi poddanskými vzpourami kolem roku 1680 a závěrem tereziánské epochy bylo na úrovni deklarovaného pozitivního práva ve znamení poměrně silné represe. Kromě tištěných textů převážně normativní povahy se analýza opírala především o bohaté a dobře dochované velkostatkové (patrimonial) fondy z oblasti jižních Čech, uložených ve Státním oblastním archivu v Třeboni.
Další kapitoly se zaobírají proměnou intelektuálního klimatu zejména v souvislosti s tzv. osvícenstvím. Snaží se shrnout alespoň nejdůležitější evropské diskuse, které zasáhly různé oblasti vědění - právo, teologii, literaturu.
Pro lepší pochopení rostoucí role zdravotnického personálu bylo důležité představit i lékařské debaty přelomu 18. a 19. století směřující k medikalizaci, resp. k psychopatologizaci sebevražedného jednání. Tato pasáž se zaměřila především na autory z německojazyčného prostředí, přičemž zdůrazní ty osoby, které byly činné v habsburské monarchii (včetně univerzity v Praze); nezbytné však bylo uvést i některé autority francouzské.
Třetí část se zaměřuje na proces dekriminalizace de iure v postostvícenském období, resp. v průběhu 19. století. Končící 18. a první dvě třetiny 19. století jsou obdobím rostoucího latentního napětí mezi světskou a církevní mocí, mezi státem a církví.
To se často projevovalo i na lokální úrovni drobnými i většími konflikty mezi exponenty světské správy a správci duchovními. A právě případy sebevraždy v konkrétních lokalitách, jakkoli se na první pohled mohou jevit jako zcela marginální, v sobě koncentrovaly konfliktní potenciál odhalující zákulisí tohoto zápasu.
Drobné "boje" o tělo a duši sebevraha, které si vynutily často zdlouhavé soudní řízení na úrovni světských i církevních instancí, nám zanechaly poměrně bohaté pramenné materiály dokumentující duchovní proměny pozdního osvícenství a velké části 19. století. Nešlo přitom jen o proměnu (státní) legislativy, ale i předpisů církevních.
V neposlední řadě se v pozdně osvícenské době začala prosazovat vedle pólu "světského" a "duchovního" i další autorita: zdravotnický expert, jehož slovo se v průběhu 19. století stalo ve sporech o zacházení se sebevrahovým tělem často rozhodujícím. Rozhodující pozice připadne dobře zdokumentovaným procesům vedeným v německojazyčném prostředí krumlovského panství, resp. přilehlých jihočeských dominií.
Kvůli plastičtějšímu obrazu však byly tyto případy konfrontovány také s materiály z jiných oblastí českomoravského prostoru, například velkostatku Rožmitál v tehdejším Prácheňském kraji, velkostatku Potštát na Přerovsku, nebo z vybraných regionů severně od Prahy od Mladé Boleslavi a Mělníka až po Liberec a Krkonoše, včetně Litoměřického kraje. Pro období po roce 1850, kdy již sebevražda nepředstavovala trestný čin, avšak nadále zůstala těžkým proviněním z pohledu kanonického práva, se text opírá o bohaté a unikátně dochované dokumenty ve fondu Biskupské konzistoře v Brně.
Z hlediska koncepce vychází kniha z oblasti historicko-antropologických tázání a bylo by možno ji pojmenovat jako "mikrohistorii fenoménu", který úzce souvisí s již etablovanou "mikrohistorií konfliktu". V tomto případě jde o konflikt se světskými, ale zejména s náboženskými normami, s autoritami, které tyto normy ztělesňují.
Klasická mikrohistorie se zpravidla zaměřuje na zvolené konkrétní sociální skupiny či uzavřené lokální komunity, jejichž prostřednictím "testuje" obecnější makroprocesy. Zde však roli sociální/lokální komunity bude hrát jeden zvolený a zdánlivě "marginální" jev - sebevražda, který nám poslouží ke studiu a zachycení komplexnějších proměn společenských a kulturních.
Zvýšeným důrazem na proměny výkladu tato práce představuje i svého druhu příspěvek k šířeji pojaté historické sémantice, a to nejen ve smyslu vysvětlení historických pojmů, pátrání po obsahových významech slov, ale vůbec ve smyslu chápání a interpretace určitého historického fenoménu. A právě tato historicita, a tedy i neesencialistická, konstruktivistická perspektiva ve vztahu ke studovanému jevu by měla napomoci k uvědomění si toho, jak ne-samozřejmé jsou současné klinicko-psychologické, sociologické či filozofické výklady sebevraždy.
V obecnější rovině se tak dostáváme ke kulturním problémům studované epochy - sekularizaci, medikalizaci, individualizaci, "osvícenství".