Abstrakt
Cílem příspěvku není analýza zpodobení konverze v raně novověké literatuře nebo analýza jejích konfesně identifikovatelných významů či schopnosti sdělovat konfesijní výpovědi, nýbrž analýza toho, jak sama literatura byla nucena podstupovat konfesijní konverzi a stávala se tak konfesionalizačním nástrojem, spoluutvářela konfesijní identitu a umožňovala konfesionalizovanou sebeprezentaci. Konfesionalitu literatury tedy chápu ne jako veličinu stabilní, ale proměnnou, odvislou od kontextu, jako interpretační kategorii a konverzi jako akt re-interpretace.
Nezaměřuji se na početné a známé raně novověké konfesijní relektury a sémantická přepisování textů bohemikální provenience, nýbrž na ty realizované v pozdější době, jež už (zdánlivě) preferovala jiná paradigmata, zejména paradigma národní. Na několika příkladech se pokusím poukázat na zneviditelněné "konverze" bohemikální literatury 15. - 18. století, jež proběhly v 19. a 20. století, tj. na její (skrytě) konfesijní relektury českými (literárními) historiky a filology 19. a 20. století, kteří navzdory proklamovanému záměru ustavit jako svůj základní referenční rámec národní kulturu, resp. národní jazyk, starou literaturu (často nereflektovaně) hodnotili spíše pomocí interpretačního rastru, jenž byl (stále) primárně konfesijního charakteru.