Abstrakt
Člověk je ve fenomenologii charakterizován jako bytost, která vždy už ve světě je, nějak mu rozumí a má o svoje bytí starost. Dějiny lidských kultur jsou také dějinami lidského porozumění a výkladu světa, jinými slovy dějinami filosofie.
Vykládat si svět potřebujeme odjakživa, je v něm příliš mnoho věcí, kterým nerozumíme, kterých se bojíme, nebo kterých si vážíme a jsme za ně vděční. Traduje se, že právě údivem nad existencí začíná i filosofie. Člověk se přirozeně diví, že nezná odpověď na základní otázky po povaze jsoucen, které ho obklopují.
O to víc se diví, když začne pátrat po esenci sebe sama nebo Bytí samotného. Člověk začíná myslet, tvoří porozumění světu, které mu dává referenční rámec, v němž se pohybuje, jedná a poznává pravdivé od nepravdivého, pravděpodobné od nepravděpodobného, podstatné od nepodstatného nebo věčné od pomíjivého. Z těchto důvodů člověk svému výkladu světa uděluje patřičnou autoritu, neboť je to autorita, která rozhoduje o jeho životě, tudíž s ní chce a musí být v rozhovoru.
Dějinám výkladu světa se v tomto textu věnujeme z důvodu, který napovídá název článku. Pracujeme s hypotézou, že se v 21. století rodí nový způsob výkladu světa a člověka, který se pomalu stává oným referenčním rámcem, autoritou, které člověk stále větším dílem svěřuje svojí "starost".
Tento výklad světa se nazývá dataismus.