Příspěvek se zaměřuje na problematičnost členění české umělecké scény v období tzv. normalizace na oficiální a neoficiální umělci byli odsouváni do neoficiální sféry z různých důvodů a nebyla to vždy jejich umělecká tvorba, která by byla s oficiální kulturou neslučitelná. Označení neoficiální je mnohdy automaticky ztotožňováno se zárukou kvality a status "neoficiálního umělce" může neopodstatněně přispívat k zařazení umělce do kánonu.