Abstrakt
Civilizační vývoj postupně vede ke zvyšování pravděpodobnosti dožít se stáří, a to i velmi vysokého věku. Dle demografických údajů je zcela jasně patrné stárnutí populace, projevující se přibýváním lidí starých, velmi starých i dlouhověkých.
S ohledem na tuto demografickou prognózu dochází ve třetím tisíciletí k postupné geriatrizaci jednotlivých medicínských oborů, která vyžaduje od lékařů alespoň základní orientaci v chápání geriatrické problematiky, jako je geriatrická křehkost (frailty) a s ní úzce související geriatrické syndromy. Cílem současné geriatrické medicíny je co nejdelší zachování tělesné a duševní aktivity, odvrácení či alespoň oddálen í ztráty soběstačnosti a minimalizace období života se syndromem frailty.
Léčbu ve stáří, zejména pozdním, je potřeba zaměřovat nejen na vyléčení akutních nebo kompenzaci chronických chorob, ale také na zachování nebo zlepšení funkčního stavu pacienta, a tím i jeho soběstačnosti.