Abstrakt
Transplantace Langerhansových ostrůvků představuje zavedenou metodu léčby pacientů s diabetem 1. typu se syndromem porušeného vnímání hypoglykemie, u kterých selhává použití moderních technologických postupů. Nejčastěji se jedná o radiointervenční metodu, při kter é se suspenze pankreatických ostrůvků podává perkutánně zavedeným katétrem do větve portální žíly.
Ačkoliv se na rozdíl od orgánové transplantace pankreatu jedná o výkon jen minimálně invazivní, řada technických problémů zůstává nevyřešena. Mezi možné komplikace patří zejména krvácení a trombóza portální žíly.
Na rozdíl od svého přirozeného umístění disperzně ve tkáni exokrinního pankreatu jsou izolované transplantované ostrůvky v jaterním parenchymu vystaveny bezprostřední hypoxii, přímému působení toxinů a imunosupresivních léčiv. Přímý kontakt s krví příjemce vyvolává bezprostřední zánětlivou reakci, tzv.
IBMIR (instant blood mediated inflammatory reaction), díky které i více než polovina transplantovaných buněk po aplikaci zaniká. Velikost ostrůvkového štěpu je proto často nedostatečná a řada pacientů potřebuje po výkonu určité množství exogenního inzulinu.
To všechno jsou důvody, proč hledáme pro ostrůvkový štěp jiné místo transplantace s příznivějšími podmínkami pro dlouhodobé přežívání. V experimentálním i klinickém výzkumu byla zkoušena různá aplikační místa, jejichž výhody a nevýhody shrneme v tomto sdělení.
Jako nejnadějnější se v současné době jeví transplantace do velkého omenta, která již byla na několika pracovištích klinicky použita.