V českém právu se můžeme setkat s koncentrovaným i difúzním modelem přezkumu právních předpisů, přičemž existují i hraniční situace, kdy lze myslitelně aktivovat oba způsoby přezkumu. Hlavní výhodou difúzního přezkumu je operativní vyřešení kolize norem v konkrétním případě, a tedy rychlá ochrana práv účastníků řízení.
Naopak za stěžejní výhodu koncentrovaného přezkumu v kontinentálním systému práva je považována právní jistota. Tuto tezi se článek pokouší relativizovat zejména pro případy částečné, potažmo okrajové nesouladnosti, kde je difúzní přezkum z hlediska stability práva méně invazivním.
Zvláště v takových případech je tudíž např. myslitelné, aby obecný soud sám aplikoval mezinárodní smlouvu o lidských právech. Z ávěrem článek argumentuje ve prospěch širší soudní diskrece při volbě způsobu přezkumu.