Listina základních práv a svobod jako klíčová součást ústavního systému České republiky byla přijata před třiceti lety. Stalo se tak v zásadně odlišné společnosti.
Za posledních třicet let prošla česká společnost výraznými změnami. Ze společnosti nedostatku se stala jako celek mnohem bohatší společností, která je zvyklá na vysoký standard spotřeby a má vyšší nároky. Česká společnost se změnila i v tom smyslu, že se z kolektivistické společnosti stala společností založenou na silném individualismu.
To lze dobře ilustrovat na příkladu článku 14 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje svobodu pohybu a mimo jiné i svobodu cestovat za hranice státu a vracet se na jeho území. V době vzniku Listiny základních práv a svobod, tedy v letech 1990-1991, bylo toto právo vnímáno především jako právo opustit území státu a vrátit se bez nutnosti souhlasu vládnoucího režimu, tedy bez ohledu na politický postoj státu k jednotlivci a naopak.
Toto právo samozřejmě zahrnovalo i prvek možné ekonomické emigrace. V průběhu pandemie COVID-19 se ukázalo, že svoboda pohybu byla vnímána nikoliv celou společností, ale její nezanedbatelnou částí jako neomezené právo, včetně práva odjet na dovolenou a vrátit se bez ohledu na zdravotní následky.
To je jeden z důkazů změny pohledu české společnosti nejen na sebe sama, ale i na obsah Listiny základních práv a svobod.