Abstrakt
Pojem vady sluchu, resp. sluchové postižení (SP), zahrnuje nehomogenní skupinu poruch, které vedou k poškození vnímání zvuku. Celosvětově se udává zhruba 10 % sluchově postižených v populaci (v ČR je zhruba 1 milion), z čehož větší část tvoří zhoršení sluchu z důvodu stárnutí.
Sluchová vada se vyskytuje asi u 1-2 promile novorozenců, ročně se v ČR narodí kolem 100 až 150 dětí s těžkou sluchovou vadou. Celkem je sluchově postižených, kteří se s vadou sluchu narodili nebo jejichž vada vznikla v dětství, v ČR zhruba 15 000 (což odpovídá 0,15 % populace).
Prelingválně neslyšících osob s praktickou a úplnou hluchotou (71 dB a více), jejichž vada sluchu trvá od narození nebo vznikla do tří let věku, bylo v ČR v roce 2009 podle tehdejšího odhadu asi 7 500, tj. asi 0,075 % populace (Hrubý, 2009). Prelingválně neslyšící jsou zpravidla uživatelé českého znakového jazyka.
V současnosti uživatelé kochleárních implantátů (u nichž kochleární implantace proběhla před vývojem řeči) díky včasné a funkční náhradě specificky slyší, a pokud pocházejí ze slyšící rodiny (90 % dětí narozených se sluchovým postižením), jejich mateřským jazykem běžně bývá mluvená čeština. Nelze je proto považovat za prelingválně neslyšící a český znakový jazyk nepotřebují.
Sluchové vady mohou být klasifikovány podle různých hledisek, jako jsou například doba či lokalizace vzniku postižení nebo jeho závažnost.