Abstract
Ještě na konci 18. století byl vesmír velice podivuhodným místem. Naše vlastní planeta se mnohým jevila jako stará polorozpadlá ruina nebo dokonce jako špinavá skládka odpadků, kdežto vesmír stále platil za vzor harmonie, čistoty a uspořádanosti.
A především byl velice, velice mladým, sotva šestitisíciletým. A tak zatímco se zemských vyvřelin a propastí pomalu chápala rodící se geologie, vesmír zůstával doménou matematiky.
Jak si ale v takové oddělené domácnosti poradit s meteory a meteority, fenoménem, který měli hvězdáři i snílci doslova před očima a zároveň si nikdy nebyli tak docela jisti, co vlastně vidí? Astrofyzici, astronomové i geologové matně tušili, že musí tyto nezvané hosty přijmout přinejmenším do střídavé péče, avšak to nejjednodušší vysvětlení, totiž že by na zemský povrch dopadalo kosmické smetí, byla dlouhou dobu nejen nepředstavitelnou, ale dokonce i nesnesitelnou. Natolik, že mnohem přijatelnějším vysvětlením byla kondenzace stokilových balvanů z oblačné páry.
Přednáška vás prostřednictvím komentovaných uměleckých obrazů, ilustrací, fotografií a citací provede několika pozoruhodnými i úsměvnými milníky postupného "zašpinění" a "zestárnutí" vesmíru a ukáže, jak se teprve adopcí padajících hvězd stal náš vesmír skutečným universem.