Abstract
Právní obyčej lze přinejmenším v ústavním a mezinárodním právu považovat za plnohodnotný pramen práva i dnes a jako takový podléhá i interpretaci coby procesu, kterým si člověk dělá závěry o realitě okolního světa. Interpretace právního obyčeje je však komplikována zejména skutečností, že (na rozdíl od psaného práva) postrádáme jeho jedinečnou jazykovou podobu.
Předložený příspěvek se proto věnuje způsobu poznávání právní normy vzešlé z právního obyčeje. Měl by tak poskytnout pohled na výkladové možnosti tohoto pramene práva.