Abstrakt
Příspěvek nabízí pohled právní teorie a právní filosofie na problematiku užití zásad spravedlnosti v rozhodčím řízení. Zvolené téma je řešeno v kontextu právní jistoty coby jednoho ze základních principů materiálně chápaného demokratického právního státu.
Jde o kritiku rozhodování dle zásad spravedlnosti, neboť takové rozhodování dle autora popírá požadavek jakékoliv předvídatelnosti rozhodování. Své argumenty opírá o díla právních filozofů jakožto i o judikatorní činnost Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Hlavním zjištěním příspěvku tak je rozpor mezi principem právní jistoty a principem autonomie vůle stran či právem stran rozhodovat o svém osudu (tj. vzdání se práva na projednání sporu před soudem).