Zkušenosti pacientů s využíváním informačně komunikačních technologií v primární péči v době pandemie COVID-19
Abstrakt
Pandemie COVID-19 si vyžádala dočasné omezení přímého poskytování zdravotních služeb. Praktičtí lékaři v České republice, podobně jako v jiných zemích, byli nuceni přejít na distanční způsob komunikace s pacienty, který byl v jejich praxích do té doby využíván velmi omezeně. Česká republika patří i přes přijetí zákona o elektronizaci zdravotnictví stále mezi země s nižší mírou digitalizace zdravotnických procesů.
Realizovaný výzkum měl za cíl zjistit zkušenosti pacientů s poskytováním zdravotní péče praktickými lékaři a praktickými lékaři pro děti a dorost (PL a PLDD) v komparaci s ambulantními specialisty distanční formou s využíváním informačně-komunikačních technologií (ICT) v době COVID-19 a identifikovat motivační postoje, bariéry a přínosy distanční medicíny v primární péči perspektivou pacientů. Studie využívá smíšený výzkumný design, kombinaci kvalitativního a kvantitativního výzkumného přístupu sekvenčně QUAL-QUAN.
V první fázi bylo zrealizováno 25 rozhovorů s pacienty, kteří v období od března 2020 do března 2021 čerpali zdravotní primární péči poskytovanou praktickými lékaři (PL nebo PLDD) distanční formou za využití ICT. Navazující dotazníkové šetření mezi pacienty, kteří jsou členy pacientských organizací, proběhlo v období duben až červen 2021 a zapojilo se 620 respondentů z 65 pacientských organizací, přičemž 347 respondentů mělo osobní zkušenost s využitím ICT při komunikaci s lékařem.
Ukázalo se, že distanční péče probíhala zejména prostřednictvím telefonické a emailové komunikace, aniž by byl využit potenciál ICT v plném rozsahu. Absence systémového nastavení této formy zdravotní péče stejně jako využívání ICT a implementování telemedicíny do primární péče až v době pandemie, bez předchozí adaptace na nový způsob komunikace, generuje řadu nových problémů ve vztahu pacient-lékař.
V některých případech vede neregulované používání telemedicíny k rozdílné kvalitě poskytované zdravotní péče. Ukázalo se také, že v některých případech přetrvávající paternalismus negativně ovlivňuje distanční komunikaci mezi zdravotnickými pracovníky a pacienty.
Absence právní regulace a základn ích standardů pro oblast distanční péče je tak významnou bariérou většího rozvoje telemedicíny v praxích praktických lékařů, ale i jako trvalé součásti zdravotní péče obecně.