Abstrakt
Procházím Robaynovými verši jako podél pobřeží, kde na přelomu dne a noci vane vítr od moře. Do této poezie se otiskly zkušenosti smíření s pozemským časem a neosobního štěstí, cesta vedoucí přes ztrátu a smrt.
Dovoluje otevřít se naslouchání podmanivého hlasu a především světu, za nímž ustupuje. A může být také lékem či úkrytem proti ztrátě, nepřítomnosti a paměti, jež nás hrozí umlčet.