Abstrakt
Na přelomu 19. a 18. století vzniká pozoruhodné reakcionářské hnutí úzce provázané s evropským romantismem. Toto hnutí znovu-objevuje pro evropského myšlení dionýskou tradici extatické jednoty člověka a přírody.
Mimo Hölderlina, Creuzera, Bachofena a další se nejvíce o tento návrat dionýského do umělecko-filosofického povědomí zasloužil Friedrich Nietzsche se svou prvotinou Zrození tragédie (1872). Dílo Zrození tragédie otevřeně proklamuje "dionýskou revoluci", návrat řeckého božstva s orientálními kořeny.
Dionýsos umožňuje Nietzschovi v období vzniku Zrození tragédie vybočit z tradice kontinentálního idealismu, vykročit za Kanta, Schopenhauera i Wagnera. Kam ale takové dionýské myšlení směřuje? Kam vede bůh rauše Nietzscheho, Goetheho, Schillera, Manna nebo Pollocka? Ve svém příspěvku se pokusím nastínit, jak toto ezoterické dionýské hnutí obohacuje hlavní proud kontinentálního myšlení.
Přiblížím Nietzschův dionýský pokus o nedisciplinovaného myšlení jako specifickou třetí cestu mezi uměním a rozumem.